Důkaz Boží existence Je možné žít přesčas? Výzva ke snášenlivosti Růst
 

Církev adventistů sedmého dne patří mezi křesťanské církve

V oblasti křesťanské věrouky vychází církev důsledně z původního znění Bible tak, jak bylo sepsáno židovskými inspirovanými pisateli bez pozdějších úprav. Z toho vychází uznání sedmého dne odpočinku, jako biblické soboty, která představuje památník stvoření života na Zemi.

CASD

  • uznává úlohu lidstva jako správce a ochránce života na této planetě. Z tohoto principu vychází zaměření církevního společenství na ochranu zdraví lidí a ochranu zdravého životního prostředí, které církev realizuje v řadě svých nemocnic a sanatorií
  • preferuje zdravý životní styl s dostatkem pohybu a odpočinku bez závislostí na návykových látkách (cigarety, alkohol, drogy)
  • preferuje bezmasou zdravou výživu a dostatkem ovoce a zeleniny
  • podporuje rodinu jako základ společnosti
  • podporuje kulturu a vzdělanost, prostřednictvím vlastních školských zařízení od základní školy po univerzity
  • podporuje řešení konfliktů mezi národy mírovými prostředky a zmírňování následků přírodních katastrof a společenských konfliktů prostřednictvím své humanitární organizace ADRA
 
   
 
     
         

Existuje důkaz Boží existence?

Většina křesťanů za nejlepší důkaz považují existenci mravního zákona. Tento zákon totiž vůbec nezapadá do modelu světa, jak ho představují evolucionisté. Pokud je evoluce pravdivá a jediná správná, všechny vlastnosti, které křesťané považují za důležité (ušlechtilost, pomoc druhým, solidarita se slabšími nebo chudšími atd.) jsou zbytečné a hloupé. Kategorie dobra a zla nemají v evoluční teorii místo. Dobré je jen to, co podporuje přežití nejsilnějšího.

 

Friedrich Nietzche ve svých teoriích z evoluce vychází a jeho výroky to potvrzují: "Zlo je nejlepší síla člověka...Stále víc a stále lepší jedinci vašeho druhu musí postupně podlehnout, abyste to měli stále horší a tvrdší! Jen tak roste člověk výše..." Nietzche považoval pomoc slabším za bránění zušlechťování člověka. Jiný člověk dotáhl jeho myšlenky až k činům: "...Příroda nás učí...že ji ovládá princip přirozeného výběru, takže silnější zůstává jako vítěz a slabší podléhá... Boj je přirozenou součástí života... Národ, který se nedokáže ubránit, musí ustoupit a na jeho místo přijde jiný." Tím člověkem není nikdo jiný než Adolf Hitler.

Křesťané naopak tvrdí, že existuje něco jako morální kodex, který je známý všem lidem, bez ohledu na jejich výchovu, kulturní zvyklosti, sociální vrstvu nebo víru. S rozdílností kultur a vlivem výchovy vykazuje samozřejmě rozdíly, ale v podstatě je všem společný. V této souvislosti se často cituje verš z Bible z Jeremiáše 31,33 "Svůj zákon jim dám do nitra vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem." Je to zákon, který lidem dává vědomí toho, co je a není správné. Tak každá společnost opěvovala hrdinství, přestože v každém věku bylo hrdinstvím chápáno něco jiného. Každá společnost odsuzuje zrádce, přestože jejich služeb často využívá. I zloděj, který je okraden se bude zlobit, přestože se krádeží živí. Já jako věřící se často setkávám s touto větou ve svém okolí: "Ty bys měl jako křesťan jednat tak a tak..." Jako by každý věděl, co je křesťanské a co není. I největší lhář Vás bude zapřísahat: "Vždyť jsi to slíbil a sliby se mají dodržet..." jako by zapomněl na to, že je sám každou chvíli poruší. Každý z nás porovnává chování lidí podle normy , kterou má v hlavě. V evoluční teorii však taková norma je jen na obtíž. Často nás nutí reagovat jinak, než by pro nás bylo prospěšné... Nepodvádět u zkoušky, nelhat, přiznat se k zodpovědnosti atd. Otázka zní: Kde se tahle norma vzala? Vyvinout se nemohla, protože je opakem evoluce, nutí nás pomáhat slabším, starat se o potřebné , staré a nemohoucí. Dalším paradoxem je, že nikdo z nás se podle téhle normy řídit nedokáže. Nikdo z nás nedokáže nelhat, nepodvádět, nekrást atd. Co s tím? Křesťanská odpověď zní: Bůh stvořil člověka dokonalého, který tuhle normu dokázal ve svém životě uplatňovat. Ale jen do určité chvíle. Přišlo to, čemu se říká Pád. Člověk se rozhodl jít vlastní cestou, sám určovat hranice svého chování, jednání. Následky tohoto rozhodnutí vidíme okolo sebe každý den. Problémy ve vztazích se přenáší do politiky a ovlivňují skupiny, společenství i národy. Partnerské vztahy jsou založené na ovládání druhého, moci nad ním. Zodpovědnost každý svaluje na druhého. Čas od času se objeví člověk slibující reformu a návrat k duchovním hodnotám, ale každá podobná snaha je odsouzena ztroskotat na lidské hříšnosti. Lidé nemají sílu být lepšími. Řešení ale existuje. Římanům 7, 15 "Nepoznávám se ve svých skutcích, vždyť nedělám, co chci, nýbrž to, co nenávidím... Chtít dobro to dokážu, ale vykonat už ne... Jak ubohý jsem to člověk. Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho."

 
"Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží...a nebojte se vždyť já jsem přemohl svět."
                 
       
     
                 
 
JE MOŽNÉ ŽÍT PŘESČAS ?

Bylo krásné letní odpoledne. Opravil jsem přístroj v jednom z nemocničních pavilonů a vracel se do své kanceláře. Když jsem scházel ze schodů, potkal jsem jednoho pacienta. Stoupání po schodech mu působilo potíže. Často se musel zastavit a těžce oddychoval. To ale nebylo nic zvláštního na kardiologickém oddělení.
Přesto se mi tento obrázek vryl natrvalo do paměti. Muž sportovní postavy, ve věku kolem třiceti let. Na ruce drahé hodinky a velký zlatý prsten. Tento člověk přece patří někam jinam a ne do nemocnice. Jenže nemoc se neptá – prostě přichází. Náš život se tak může během několika okamžiků zcela změnit. Infarkt, rakovina či jiná nemoc vstupuje do lidského života jako nevítaný host. Lze tomu zabránit?
Pro většinu lidí je podobná otázka jen další zbytečnou zátěží v dnešní uspěchané době. Jenže nic není tak jisté jako právě okamžik, kdy se v nás něco“ poláme“ a vleklá nemoc nebo dokonce akutní ohrožení života se stane součástí naší existence.
Nemůžeme samozřejmě zabránit všem nemocím a problémům, ale řadě z nich můžeme poměrně účinně předcházet. Jak? Životním stylem. Nahlédněme nyní do jedné studie, která v tomto směru leccos napovídá.


Výskyt nemocí u adventistů sedmého dne

Zdravotnické organizace ve Spojených státech (například Národní instituce zdraví, Americká společnost pro výzkum rakoviny, Americká asociace pro léčení srdečních chorob), Světová zdravotnická organizace a některé další předložily na základě celosvětově prováděných studií doklady o tom, které faktory životního stylu podporují zdraví a působí preventivně proti vzniku a rozvoji chorob. Zdravotní průzkum se soustředil na adventisty sedmého dne ze dvou důvodů. Za prvé proto, že jsou jednotní v některých aspektech volby životního stylu, jako je odmítání alkoholu a kouření, a za druhé také proto, že se jejich přístup naopak různí v otázce stravování. Jsou mezi nimi vegani, lakto-ovo-vegetariáni, ale také ti, kdo do svého jídelníčku zahrnují i maso. Ve světě již bylo publikováno více než 250 vědeckých statí o zdravotní prospěšnosti životního stylu adventistů.

Studie úmrtnosti adventistů

První seriózní epidemiologický průzkum mezi adventisty začal v roce 1958 v Kalifornii a týkal se jejich úmrtnosti. Výsledky studií mezi adventisty se porovnávali s podobným výzkumem, který pořádala Americká společnost pro výzkum rakoviny. Obě studie shromažďovali zprávy o úmrtí respondentů tak, jak postupně v průběhu let umírali. Podobnost mezi oběma skupinami byla důležitá, protože se zjistilo, že jedinci, kteří se dobrovolně přihlásí k takovému průzkumu, jsou obvykle zdravější než ostatní populace. Proto studie úmrtnosti adventistů a studie Americké společnosti pro výzkum rakoviny poskytují přijatelné srovnání mezi adventisty a neadventisty.
Srovnání odhalilo následující skutečnosti: Jestliže úmrtnosti na rakovinu mezi účastníky výzkumu Americké společnosti pro výzkum rakoviny přiřadíme 100 procent, pak úmrtnost adventistů je u mužů 60 procentní a u žen 76 procentní. Adventisté sice také umírali na rakovinu, ale v mnohem vyšším věku než neadventisté.
Také v případě kardiovaskulárních onemocnění umírali adventisté v pozdějším věku ve srovnání s ostatními. Jestliže opět označíme úmrtnost respondentů Americké společnosti pro výzkum rakoviny mírou 100 procent, pak úmrtnost mužů adventistů je 66 procentní. V případě adventistek byla však míra úmrtnosti jen nepatrně nižší – 98 procent. Úmrtnost mužů adventistů v důsledku mozkové mrtvice byla pouze 72 procentní, úmrtnost žen 82 procentní.

 
 

Výzva k snášenlivosti


Stále častěji narážím v nejrůznějších médiích (většinou z úst takzvaných odborníků ze “Společnosti pro studium sekt”) na sugestivní rozviřování protisektové atmosféry.
A protože náhodou vím, co znamená sekta (velmi stručně: malá náboženská skupina, která se oddělila od dominantního náboženského proudu v dané společnosti a je tvořena první generací jejích věřících), musím předně připomenout, že i křesťanství vzniklo jako židovská sekta. To nemíním jako urážku, protože pojem sekta je ve skutečnosti hodnotově neutrální (stejně jako droga - drogou je i heřmánek).
Problém nastává v okamžiku, kdy se původní význam pojmu zdeformuje a následně se mu vyhlásí válka. Taková válka je obvykle velkým neštěstím pro svobodu společnosti, neboť vytváří atmosféru honu na čarodějnice. Tedy atmosféru nesvobody. Uměle vytvořený problém je živen polopravdami a demagogickou argumentací postavenou na ojedinělém alarmujícím příkladu (například: Osoba XY si vzala LSD a skočila z okna! ERGO: Vezmete-li si LSD, skočíte z okna! nebo: Ta či ona sekta přiměla své členy k sebevraždě! Náboženská společnost XY je sekta. ERGO: Náboženská společnost XY vás přivede k sebevraždě! Důsledné domyšlení této argumentace totiž vede k tomu, že je třeba zakázat nože, protože se jimi vraždí, letadla, protože padají a... vůbec všechno). Navíc takováto atmosféra umožňuje snadnou společenskou diskvalifikaci nepohodlných jednotlivců i skupin (v dnešní době označením jednotlivce za feťáka, skupiny za sektu. Ve středověku to byla například čarodějnice, v minulém století onanista, v padesátých letech u nás imperialistický agent, téměř ve všech dobách žid atd.) Stačí k tomu prakticky jakákoli odlišnost od převládajícího způsobu chování a myšlení dané společnosti.
Atmosféru hysterie tohoto typu pokládám za totalitní. Vyznačuje se rozšířením různých sugestivních lží: Například, že sekty jsou jako virus napadající lidskou mysl a každému kdo si s nimi něco začne, je vymyt mozek a je tudíž nesvéprávný. Jde vlastně o všeobecně pardonované užití principu kolektivní viny.
V době, kdy u nás ještě protisektová hysterie nepropukla (rok 1991) jsem navštěvoval gymnázium. Tehdy se řediteli školy nabídlo několik mormonů z USA, že povedou nepovinné kursy anglické konverzace (jak “záludná” taktika). Dnes by jim to zřejmě nikdo nedovolil, ale tehdy měli volné ruce, aby nás naočkovali, aby nám vymyli mozky. Kupodivu (?) se nic z toho nestalo. Z naší třídy nezískali do církve nikoho. A pokud vím, nikdo neutrpěl žádnou psychickou újmu. (Mimochodem - o náboženství se v hodinách nehovořilo, pouze nás slušně pozvali na své shromáždění, budeme-li mít zájem). Dovedete si ale představit, že by se něco podobného stalo nyní? Předpokládám, že by se rozpoutala nebývale hysterická kampaň a ředitel školy by byl odvolán.
Snad nejotřesnějším projevem xenofobie “antisektářů” je zařazování islámu mezi nebezpečné sekty v různých populárních příručkách (např. Novotného pamflet “Přicházejí”). To už je otevřený výsměch víře miliónů lidí. Dovedete si představit, že by někdo popsal křesťanství jako nebezpečný kult a dokumentoval to účelově vybranými příklady, polopravdami a demagogickými nesmysly typu: “Křesťanství vybízí své stoupence k vzájemné nenávisti, což jejich bůh Ježíš doslova káže v bibli: “Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.” (Mat.10.34-36) O tom, že se tímto božím slovem křesťané vskutku řídí svědčí například hrůzná třicetiletá válka v sedmnáctém století či současné krvavé střety v Severním Irsku.”
Vymyšlení a sepsání tohoto demagogického nesmyslu mi trvalo necelých pět minut. Je velmi snadné pošpinit (a takřka nemožné potom pomluvu vyvrátit, neboť rozumové argumenty pro většinu lidí váží méně než emocionální výzvy). S podobným, ač ne tak křiklavým, demagogickým znásilňováním pravdy se v argumentaci antisektářů můžeme setkat například v časopisu “DINGIR”, který je v poslední době prezentován médii jako seriózní odborný časopis.
Vyzývám proto všechny soudné lidi k hlubšímu zamyšlení nad informacemi, jež jsou nám předkládány některými médii (a nejen o sektách). K zamyšlení o jinakosti (a právu na ni) a o tom, že být odlišný ještě neznamená být špatný nebo nebezpečný.


Poznámka: Autor tohoto příspěvku studuje pátým rokem vědu o náboženství a filosofii a není členem žádného náboženského či politického hnutí nebo strany.
03.01.2003 od Jaroslav A. Polák

 

Růst


Dítě, když vidí kaluž, rychle do ní vleze. Dospělý se jí vyhne. Jako malý kluk jsem rád chodil v blátě a kalužích. A vím, že jsem nebyl sám, kdo měl takovou zábavu. S kamarády jsme dokonce soutěžili, kdo se víc ušpiní. Věděli jsme, že za to doma třeba i něco "slízneme", ale touha po obdivu druhých byla silnější než obavy z trestu. A tak jsme chodili domů zablácení. Někdy jsme za to dostali vařečkou, jindy se maminka jen smutně podívala a šla prát. Teprve s přibývajícími léty nás tato hra přestávala bavit.Nepodobáme se my dospělí křesťané malým klukům? Nelibujeme si často v "blátě hříchu"? I v nás mnohdy vítězí touha po uznání druhých či "žádost těla". Není to příznak křesťanského dětství? Co bychom si mysleli o člověku, který by ve třiceti letech vlezl do kaluže a capkal v ní jako dvouleté dítě? Co si o nás myslí náš nebeský Otec, když na nás třeba již 10 let nepozoruje žádný růst? Proto nás ústy apoštola Pavla vyzýává: "...opusťte již řeč počátku..." Radí nám: Jestliže pozoruješ zpomalení či zastavení svého duchovního růstu, přijď se ke mně léčit... Nebuďme již dětmi. Opusťme léta křesťanského dětství a dejme se na cestu k dospělosti.


08.06.2003 od Vlastimil Fürst ml.